Blautopf – Německo

Ve starobylém městečku Blaubeuren se nachází přímo proti kostelu modré jezírko s vyvěrající vodou – Blautopf (nadmořská výška 512m n m.) Vyvěrající voda o kolísavém průtoku 2000 až 30000 litrů za sekundu pohání mlýnské kolo. Je to velmi poetické místo. Když se nasytíme prvotního pohledu, jsme před otázkou, která napadne každého – jak je jezírko hluboké? První měření bylo snad provedeno okolo roku 1718 a hovoří o hloubce 63 W“urttembergerských stop – cca 18m. První ponor s klasickým potápěčským skafandrem s průplachovým systémem byl proveden roku 1880. Chybí však záznam o tomto ponoru.

První zprávy o charakteru dna přinesl roku 1954 dr.Wellenstein – ponorem na nádech přinesl svědectví o „ trychtýři „ na dně. První novodobý sestup s potápěčským přístrojem byl proveden v roce 1957 a dva mnichovští potápěči objevili na dně trychtýře v hloubce 21m vstup do jeskynního systému.

Systematický průzkum začíná v roce 1960, je prováděn skupinou „Höhlenforschungsgruppe Eschenbach/Göppingen“,pod vedením Manfreda Kellera a její členové dosahují hloubky okolo 42m při délce průniku okolo 100m. Bohužel v té době se know how pomalu vyvíjí a třetinové pravidlo nechá na sebe ještě hodně dlouho čekat, doba Shecka Exleye teprve přijde. Špatně naplánovaná spotřeba je příčinou úmrtí potápěče Adolfa Holdera v roce 1968, po té co dosáhl části jeskyně zvané „ Bunker „ objevené v roce 1961 Jochenem Hasenmayerem. Bunker byl příčinou ještě dalšího neštěstí – úmrtí dvou potápěčů v roce 1983, po té co zpanikařili , ztratili vodící lano a utopili se.

Největší objevy v Blautopfu jsou jednoznačně spojeny se jménem Jochena Hasenmayera.

Jochen, tako jako Olivier Isler či Sheck Exley patří k absolutní špičce světového jeskynního potápění.

Sám Martin Farr v bibli jeskynního potápění Darkness Beckons (Vábení temnot) o něm hovoří jako o potápěči a průzkumníkovi par excellence.

Proto bych na tomto místě chtěl více pohovořit o Jochenovi Hasenmayerovi  a jeho úspěších. Narozen 1941, začíná se potápět ve velmi mladém věku- okolo 14 let a své aktivity brzy přesouvá k zatopeným jeskyním Vzhledem k teplotním podmínkám v německých jeskyních záhy řeší problematiku tepelné izolace.Vyrábí si vlastní suché obleky z pogumovaného prostěradla a lepí je lepidlem na duše do automobilových pneumatik. V té době neexistují vodotěsné zipy, takže se Jochen nechá zalepit do obleku před každým ponorem a po ponoru se z obleku nechá vyříznout…

Vzhledem k tepelným vlastnostem jeho vlněného podobleku, je schopen být ve vodě daleko delší dobu, než ostatní potápěči v té době,kteří používají mokré neoprénové obleky.

V průběhu 60. – 80.let sbírá Jochen jeden úspěch za druhým, prakticky po celé Evropě. Není snad významější zatopená jeskyně,kde by Jochen Hasenmayer nebyl a kde by neposunul explorace kupředu. Vyvíjí své specifické konfigurace výstroje – jednak konfiguraci otevřeného okruhu s velkoobjemovými lahvemi 4x20lt, se zcela specifickým systémem propojení lahví a dále vytváří vlastní zdvojený SCR Rebreather – model STR 80 (Speleo –Twin Rebreather). V roce 1983 a to dne 9. září úspěšně provedl sestup ve Fontaine de Vaucluse do  hloubky 205m. O detailech bude pojednáno v dalším díle.

Kromě hloubek dosahuje i pozoruhodných vzdáleností – např. průnik do vzdálenosti 1240 m  a do hloubky 88m v Emergence de Landenouse (1980), průnik do vzdálenosti 1620m v Emergence du Ressel při překonání max.hloubky 88m a času na dně v průměrné hloubce okolo60 m přes 3,5 hodiny je zcela mimo chápání tehdejší doby.

Počátkem 60. let začíná Jochen se sestupy v Blautopfu. V červenci 1961 Jochen pronikl 140m  do nitra jeskyně a dosáhl hloubky okolo 50m v místě zvaném Bunkr. Jsme v raných dobách jeskynního potápění, takže návrat zpět provedl ve zkalené vodě s nízkou viditelností a za pomocí kompasu. V té době se teprve vytváří metodika používání šňůr pod vodou a Jochen později jako první začíná používat měkký nerezový drát – strunu. S touto strunou jsme se poprvé setkali na Sardínii v Grotta del Bue Marino v roce 1990 a tato naše zkušenost vedla k zavedení štípacích kleští – zahradnických nůžek do potápěčské výstroje, což se posléze osvědčilo i v podmínkách Baltských vraků.

Jako jeden z prvních začíná používat podvodní skůtr, třílahvovou konfiguraci na zádech a v roce 1978 dosahuje v Blautopfu místa zvaného Kartoffeldu“se.

V listopadu 1980 začíná používat konfiguraci 4x20lt a překonává prvních délkových 1000m.

Dne 4. 11. 1985 se, po překonání 1250m zatopené chodby – sifonu, Jochen vynořuje ve velké suché prostoře, kterou nazval M“orikedom. Při ponoru provádí filmování, měření včetně vertikálních měření výšky suchých prostor za pomocí balónku nafouknutého Heliem. Při pohledu na jeho výstroj, čítající jednu 16mm a dvě 8mm filmové kamery, jedno tělo skůtru sloužící jako kanystr akumulátorů ke světlům a kdy celý komplex výstroje je tažen skůtrem Aquazepp TS 714, se člověku zdráhá uvěřit, že se celý kolos vůbec může pohybovat.

Selhání techniky však bylo osudné i tomuto potápěči. Při natáčení pořadu pro televizi – předvedení hloubkového ponoru se směsemi v roce 1989 ve Wolfgangsee došlo během dekomprese k selhání obou hloubkoměrů – snad starých verzi Decobrainů a Jochen upadl do bezvědomí. Po léčbě v dekompresní komoře se z bězvědomí probral, zůstal však dodnes paraplegickým – má obrnu obou dolních končetin. V potápění pokračuje nadále – od roku 1996 v ponorce Speleonaut. Tato ponorka má konstrukční maximální operační hloubku 180m, Jochen s ní sestoupil v Bodamském jezeře do hloubky 105m. V jeskyni Blautopf  se dostal s ponorkou do vzdálenosti 80m do nitra jeskyně, kde pozoroval krasovou typologii podzemní řeky.

Jochen je tvůrcem velmi kontraverzního pojednání o geologických poměrech v dané oblasti, o množství minerálních pramenů a hlavně o stáří celého krasu. Uvažuje se o době okolo 25 milionů let.

Svět tak přišel o jednu z největších postav jeskynního potápění. Jeho koncepce sóloponorů je již dnes překonána a mohla by budit zbytečné polemiky, které v případě Jochena Hasenmayera však nejsou a nikdy nebudou zcela jistě na místě.

Další objevy v jeskyni Blautopf na sebe nechají čekat celých12let. Od roku 1997 začíná další fáze výzkumu pod vedením známého jeskyňáře J“urgena Bohnerta, která trvá dosud. Skupině, ve které jsou Andreas K“ucha, Salvatore Busche, Jochen Malmann, Michael K“uhn a další se daří následně objevovat rozsáhlé suché prostory za M“orikedomem. K proplavání sifonu používají rebreathery (pasivní SCR – různé klony RB 80) a k transportu DPV skůtry – od Aquazeppů až po Gavin, Silent či Multitec.

Suché prostory jsou dle fotodokumentace nádherné – velmi členité části suché jeskyně obsahují také aktivní vodní tok s vodopády a vertikálama. V bahnitých naplaveninách našli jeskyňáři zkamenělou kostru kuny. Co se týče sekundárních krasových tvarů, těch se v jeskyni nachází mnoho druhů – od tenkých brček a heliktitů, přes sintrové nálety a terasy, závěsy, různotvaré stalagmity a stalaktity až po velké stalagnáty – sloupy. Zajímavá místa dostávají zajímavé názvy – Matrix, Merlin, Avalon, Apokalypse, Stairway to Heaven.

Poslední zmiňované místo vykazuje největší převýšení – změřená výška je 578m n m., což je výškový rozdíl 66m oproti jezírku Blautopf.

Dále se jeskyňáři věnují průzkumu v polovině cesty k M“orikedomu, v místě zvaném Wolkenschloss vystupují na hladinu jezírka, za kterým se nacházejí další rozsáhlé suché prostory – Vetterh“ohle a Walhalla.

Doba jeskyňářů v podzemí se prodlužuje , až v roce 2008 – v červenci a září staví explorační skupina v suchých prostorách dva bivakovací tábory. Prodlužují délku zmapované jeskyně až na 6543m, což Blautopf staví na místo 7. nejdelší jeskyně v Německu.

Blautopf patří zcela jistě mezi velmi významné zatopené jeskynní systémy v Evropě a v Německu je to určitě nejznámější zatopená jeskyně,kde se psala historie evropského jeskynního potápění.