MUDr. David Skoumal – ASTD Training Director
Po stopách objevů evropských zatopených jeskynních systémů
Lot Emergence du Ressel
Pro mnoho z našich jeskynních potápěčů je jeskyně Ressel naprosto srdeční záležitost. Z mnoha úst jsem slyšel, že je nejoblíbenější ze všech francouzských zatopených jeskynních systémů. Díky rozsáhlosti tohoto systému se i zde psala historie evropského jeskynního potápění.
Jeskynní systém se nachází v oblasti Lot,pojmenované podle řeky Lot a patřící spolu s Dordogne mezi dvě nejvýznamnější oblasti jeskynního potápění v Evropě.
První zvláštností je to, že se jedná o zatopený jeskynní systém vyvěrající do řeky Célé. Mnoho z potápěčů,kteří jsou zde poprvé ,se ptá, jak byl vůbec objeven. Řeka Célé není rozhodně srovnatelná viditelností s podmínkami na Floridě, kdy křišťálově čistá voda v řekách Santa Fé a Suwanéé umožňuje pozorovat vstupy do podzemního aquiferu z hladiny.
První zmínka pochází z pera abbého Paramelle z roku 1856. Nabízí se teorie, že si někdo z venkovanů musel všimnout čeření vody v řece při vyšším vývěru vody z jeskyně.
Pro všechny z nás, kteří se ponořili poprvé do Resselu je nezapomenutelným zážitkem to, když propadnete vrstvou špinavé říční vody a najednou se pohybujete v křišťálově čisté vodě z vývěru a vidíte před a pod sebou nádherný vstup do jeskynního systému.
Jak víme, tak rozvoj jeskynního potápění ve větším měřítku se datuje až po druhé světové válce, v našem případě je to rok 1968,kdy potápěči ze skupiny Groupe Spéléo Auvergnat a to konkrétně Pierre-Jean Debras a Claude Martin dosáhli vzdálenosti 150 m. V 70.létech pokračuje postupný průzkum, v roce 1977 Jean Louis Fantoli a Claude Touloumdjian dosahují dna vertikální pukliny v hloubce -45m a vzdálenosti 400m od vstupu.
Na ně navazuje velmi aktivní skupina GLPS (Groupe lémanique de plongée souterraine) a jmenovitě Olivier Isler a Claude Magnin posunují průnik do vzdálenosti 710 m a hloubky -50 m., v roce 1980 překonávají prvních 1000m a končí v hloubce -56m.
Jsme v počátcích směsového potápění, pojem technického potápění teprve vznikne a jak už bylo dříve opakovaně řečeno, jsou to právě jeskynní potápěči, kteří musí používat veškeré světové know how ve zcela specifických podmínkách k tomu, aby posunuli poznání dále.
Rapidně narůstá počet velkoobjemových lahví,které potápěč s sebou táhne – například 4x20lt na zádech.Začínají se konstruovat vlastní koncepce polouzavřených a uzavřených rebreatherů, k pohybu se začínají používat na svou dobu velmi vyspělé DPV skůtry – hlavně německé Aquazeppy a americké Farallony. Na evropské scéně působí Jochen Hasenmayer a dne 26.4.1981 dosahuje vzdálenosti 1755m od vstupu (toto místo připomínající studnu bylo nazváno Puits 8 Hasenmayer) s překonáním max.hloubky 81m ve vzdálenosti 1540m. Jochen Hasenmayer končí svůj průnik na svahu v hloubce 20m a chodba pokračuje dále nahoru. Myslím, že z dnešního pohledu stále mimo obzor většiny potápěčů. Jeho čas na dně v průměrné hloubce okolo 60m byl přes 3,5 hodiny ,což bylo zcela mimo chápání tehdejší doby. Kromě vlastní technické tvořivosti (Hasenmayer používal polouzavřený zdvojený a na svou dobu velmi vyspělý rebreather STR80 – Speleo Twin Rebreather) měl excelentně zvládnuty i dekompresní procedury. Celková doba sestupu včetně dekomprese byla 10h 15min.
Na konci prvního sifónu dochází k větvení chodeb. Pravá chodba pokračuje až k jezírku. Na tento objev se čekalo dalších 9 let.
V roce 1990 je Olivier Isler prvním potápěčem, který překoná tento první sifon a dne 12.8.1990 se vynořuje po 1850m v jezírku, nazvaném po něm Lac Isler.
Levá chodba končí zavalenými bloky. Až mnohem později v roce 1998 se našla malá studna směřující k hladině – Lac de Blocs (1860m) a další odbočka k Lac „T“. (1870m ). Za tyto objevy vděčíme Ricku Stantonovi a Jasonu Mallinsonovi.
V průběhu 90. let provádí německé potápěčské skupiny Hôhlenforschungsgruppe Kirchheim(HFGK) a Hôhlen-Interessengemeinschaft Ostalb(INGO) detailní mapování v prvních 500metrech jeskynního systému,posléze pokračují v průběhu dalších částí prvního sifonu.
Ressel je monumentální chodba z velmi světlého vápence, v úvodní části se na jejím dně nachází velké skalní bloky. Mezi 200 a 350metrem se chodba dělí na dvě – hlavní koridor a horní galerii.Po 350 m se opět jedna hlavní chodba stáčí doprava a pokračuje dvěmi vertikálami až do hloubky 45m. Zde chodba pozvolně klesá, mezi 800 až 1200m se dělí na hlubokou (Galerie profonde s hloubkou 60-70m) a mělčí (Galerie superieure s hloubkou 50-60m) a pak pokračuje až do hloubky 83m. Zde ve vzdálenosti 1540m od vchodu se chodba pak prudce zvedá nahoru a od 60mhloubky pak pozvolna až k hladině. Charakter chodby se několikrát mění, takže rozhodně nemůžeme hovořit o nějaké fádnosti.
Jeskyně nemá sekundární krasovou výzdobu typu krápníků jako známe z Mexika či Kuby, na stěnách jsou pouze proudové fazety, nicméně to estetickou hodnotu ponoru vůbec nesnižuje.
Ressel se stává v Evropě velmi populární nejen mezi francouzy a švýcary. Angličané a němci se také nenechali zahanbit. Známý speleopotápěč Martyn Farr rovněž prováděl průzkum francouzských jeskyní, a na něj navázali Rick Stanton a Jason Mallinson ze skupiny Cave Diving Group společně s Reinhardem Buchalym z EKPP, a v roce 1999 po bivaku za 2.sifonem dosáhli v 5.sifonu vzdálenosti 570m. Při návratu objeví spojku do prvního sifonu, takže odpadne vždy problematický transport suchou částí – sumpem.Další anglické expedice v roce 2002 protahují celý systém o 770m na celkových 4700m. Další explorace se již jeví problematickými, němci v roce 2005 na konci 5.sifonu nacházejí suťový zával.
První sifon / délka 1870m, max.hloubka 88m / 120m sump mezi 1.a 2.
Druhý / délka 400m, max hloubka 7m / 70m sump mezi 2. a 3.
Třetí / délka 15m, max.hloubka 7m / 350m sump mezi 3.a 4.
Čtvrtý / délka 290m / 245m sump mezi 4.a 5.
Pátý / délka 1340m, max.hloubka 25m
Z našich potápěčů můžu vyjmenovat pouze těch pár, kteří se dostali na konec prvního sifónu – Pavel Říha (skůtry Aquazepp, rebreather SCR RB 80) – sóloponory, dále dvojice Jirka Huráb a Tonda Ptáček (skůtry Silent, Gavin a Bíba Trautenberk, multi stage otevřeného okruhu) Ponor je náročný – většinou se jedná o dva ponory, takže tomuto se musí přizpůsobit plánování spotřeby a dekompresní strategie. Proto sóloponory Pavla a ponory dvojice Jirka + Tonda zcela jistě patří ke špičce historie českého jeskynního potápění.
Můžeme říci, že v této jeskyni se vytvářela historie skůtrového potápění na dlouhé vzdálenosti, podobně jako v Doux de Coly, v Cocklebiddy, v Blautopfu, Wakulle aj.
Ressel patří mezi kultovní lokality jeskynního potápění a ponor v jeho čisté vodě vždy patří mezi hezké zážitky.
[av_gallery ids=’4487,4488,4489,4490,4491,4492,4493,4494,4495,4496′ style=’thumbnails‘ preview_size=’portfolio‘ crop_big_preview_thumbnail=’avia-gallery-big-crop-thumb‘ thumb_size=’square‘ columns=’4′ imagelink=’lightbox‘ lazyload=’avia_lazyload‘]
