Florida I – díl 1.

MUDr. David Skoumal –  ASTD Training Director

 

Žijeme v době stabilizovaného konceptu rekreačního a technického potápění s otevřeným okruhem. V oblasti technického potápění se dnes používá převážně konfigurace, která se zrodila na Floridě, jako spousta dalších prvků výstroje, používaných dodnes. Mnoho z potápěčů dnes vůbec netuší, kdy a jak určitá část dnes běžně používané výstroje vznikla. Můžeme říci, že 90% této výstroje vzniklo z popudu floridských jeskynních potápěčů. Těm všem chceme věnovat následující povídání.

Mnoho z know how soudobého rekreačního a technického potápění pochází rovněž odsud – od plánování spotřeby plynů až po dekompresní procedury při potápění se směsmi. Bohužel ti z největších jeskynních potápěčů, kteří ostatním prošlapávali cestu, jako byli Frank Martz, Randy Hylton, Dana Turner, Lewis Holtzendorf, Parker Turner, Sheck Exley aj. tragicky zahynuli při objevování Darkness Beckons. Rádi bychom je zachovali v úctě, která jim právem náleží.

Oba autoři článku mají k Floridě osobní vztah:
David Čáni: Instruktor ASTD pro technické jeskynní potápění, na Floridě žil více než 5 let. Během této doby se aktivně potápěl a osobně poznal s takovými veličinami jako Wes Skiles, Paul a Jill Heinerth, Brian Kakuk, Brett Hamphill, Jarrod Jablonski, Tom Mount a další.

David Skoumal: Instruktor Trenér Trenér ASTD pro technické jeskynní potápění, své nejvyšší kvalifikace získal právě na Floridě u Toma Mounta.

Spoustu poznatků a informací autoři ověřovali také u společných přátel – floridských jeskynních potápěčů Jitky Hyniové a Kuby Řeháčka, kteří se mimo jiné podíleli jako pomocníci UW kameramana a jako kaskadéři při natáčení filmu Cave a vlastní firmu Golem Gear zabývající se speleopotápěčskou technikou. Jsou aktivní ve floridské speleopotápěčské a rebreatherové komunitě více než 10let.

„V Xanadu si Kublaj Chán
klenutý palác usmyslel.
Kde Alf, tok řeky posvátné
přes jeskynní průrvy závratné
k temnému moři spěl.“

Touto citací Samuela Taylora Coleridge začíná kultovní kniha Shecka Exleyho „Caverns Measureless to Man“ přibližující životní cestu tohoto vyjímečného jeskynního potápěče společně s historií floridského jeskynního potápění, jak ji sám prožil. Verš byl použit i v novém filmu Sanctum z prostředí zatopené jeskyně.

Florida – Historie jeskynního potápění v USA
Část první: Léta 1950 – 1970

I když se datuje počátek jeskynního potápění v USA o pár desítek let později, než v Evropě, rozhodně mu právem náleží prim ve světovém měřítku.
První severoamerickou speleologickou organizací byla NSS – National Speleological Society, založená v roce 1941. Její členové se věnovali průzkumu jeskyní v Californii, Georgii, New Jersey, Texasu, Virginii a hlavně na Floridě, která se brzy stává nejvýznamnější oblastí v USA. Z této doby se datují například nálezy prehistorických aligátořích lebek blízko Jugg Hole v Ichetucknee River.
Díky územnímu rozložení jeskyní v jedné jediné zemi na rozdíl od nesourodé Evropy, se daří během krátké doby vytvořit standardy bezpečnosti pro jeskynní potápění, standartizované systémy vzdělávání a vytvořit unikátní metodiku značení již objevených chodeb. Systém, který se na Floridě vytvořil, pak významně ovlivnil vývoj jeskynního potápění jak v jiných státech USA, tak i ve světě.

V čem je Florida tak zajímavá? Během více než 125 miliónů let se vytvořil ve vápencové platformě střední a severní Floridy unikátní krasový systém. Na počátku bylo Floridské plató na mořském dně a dnes lze nacházet v zatopených jeskyních spoustu zkamenělých lastur. Po poklesu mořské hladiny cca před 30 milióny let došlo k vyzvednutí celého plató nad hladinu a začal zvyklý krasový proces. Plató má tloušťku v jižní části Floridy okolo 1000m, zatímco v severní části pouze okolo 100m. Celý zatopený kras je zde nazýván floridským aquiferem. Tento aquifer je saturován dešťovou vodou, která prosakuje krasovou platformou. V aquiferu se nacházejí tunely, kterými stále proudí obrovské množství křišťálově čisté vody, vyvěrající v řádu miliard kubických metrů denně do řek či do jezírek vývěry, zde nazývané springy. Často vstup do jeskynního systému vznikne také propadem stropu, což je obdoba cenotů v Mexiku. Anglicky se toto nazývá sink hole. Celkem se na Floridě nachází okolo 1500 vstupů do jeskynních systémů. Z tohoto důvodu lze Floridu považovat za jednu z nejvýznamnějších lokalit na světě, řazenou často na druhé místo. Prvenství patří Mexiku – provincii Quintana Roo, kde se nacházejí nejrozsáhlejší zatopené jeskynní systémy. Navíc na rozdíl od floridského aquiferu, kde jsou pouze primární krasové formy, jsou mexické zatopené jeskynní systémy plny sekundární krasové výzdoby – krápníků, až oči přecházejí. Bez ohledu na krasovou výzdobu, je potápění ve floridském aquiferu vrcholným zážitkem v místech, kde se psala historie jeskynního potápění ve světovém měřítku.

Na úvod krátké historické zamyšlení o vzniku jeskynního potápění v Evropě, která byla kolébkou prvních ponorů a objevů. Od kdy vlastně můžeme datovat vznik jeskynního potápění? Když pomineme různé záznamy od doby středověku, že se někdo někam ponořil na nádech, lze seriózně uvažovat až o době 19.století při použití potápěčských skafandrů typu Siebe Gorman. Jediný, kdo opakovaně prováděl významné ponory na nádech do zatopené jeskyně od roku 1922, byl francouz Norbert Casteret v jeskyni Grotte de Montespan v Pyrenejích. Po proplavání sifonu objevil suché prostory se spoustou prehistorických maleb na stěnách a sošek starých cca 20 000 let.

Opravdu první delší ponor do zatopeného jeskynního systému provedl Nello Ottonelli ve Fontaine de Vaucluse v březnu 1878 , a to do hlolubky 23m. Chvíli na to byla provedena záchranná akce sestupem potápěče do jeskyně Lurloch v Rakousku roku 1894. Skupina jeskyňářů byla uvězněna za zatopenou pasáží. Sestup potápěče málem skončil fatálně, protože poprvé došlo k selhání přívodu vzduchu zlomením přívodní hadice a potápěč byl vytažen v bezvědomí. Druhý pokus skončil neúspěšně, protože se potápěč nemohl protáhnout úzkou pasáží díky neohrabanosti těžkého skafandru. Uvízlí jeskyňáři byli nakonec zachránění po 207 hodinách prokopáním a rozšířením chodby. Jednalo se o jednu z největších záchranných akcí v dějinách.

Naše země vůbec nestála v historii opodál a roku 1912 student brněnské techniky Gunther Nouackh v potápěčském přístroji firmy Westfalia provedl sestup do Schenkova sifonu pod Býčí skálou v Moravském krasu a použil jako první pro sestup do jeskyně Nitrox – EAN 60, který nesl ve dvou lahvích na zádech.

Po tomto ojedinělém, byť prvním opravdovém jeskynním ponoru u nás, začala velmi seriozní vědecká činnost při průzkumu Moravského krasu pod vedením profesora Karla Absolona. Když byl postup jeho týmu zastaven vodou, přišlo na řadu čerpání vody, rozšiřování profilu v oblasti stropu a také dochází na nasazení potápěče. Prvním byl Emil Buršík, vysloužilec ck maríny, který sestoupil v lednu 1921 do hloubky 17m v Horním jezírku na dně propasti Macocha. Ve 30. létech byl dalším potápěčem týmu Karel Divíšek. Nejvýznamnější oblastí jeho sestupů byly Punkevní jeskyně, kde jeho průzkum umožnil profesoru Absolonovi cíleně směřovat odčerpávání. Díky tomuto se podařilo snížit vodní hladinu natolik, že zpřístupnil dno Macochy pro turisty touto vodní cestou v roce 1936.

Další jeskynní ponory prováděli ve 30. létech angličané – od roku 1934 Jack Sheppard, Graham Balcombe a Penelope Powell (první žena)prováděli průniky ve Swildon´s a Wookey Hole. Po úvodních neúspěších s vlastní vyrobenou potápěčskou kuklou a dodávkou vzduchu zahradní hadicí a ruční pumpou, začali používat profesionální výstroj Siebe Gorman. Jako první začali používat v zatopené jeskyni buben s vodící šňůrou.

Stále se pohybujeme v období, kdy autonomie jeskynního potápěče byla velmi omezená. Teprve použití automatického a na hladině nezávislého dýchacího přístroje (Aqua-Lung), který se osvědčil ve skupině okolo Jacquese-Yves Cousteaua – Groupe d’Etudes et de Recherches Sous-marines (GERS), vedlo ke skutečnému rozvoji jeskynního potápění v Evropě a dále ve světě.

Skutečně první náročný sestup provedl v roce 1946 Jacques Yves Cousteau, který sestoupil do Fontaine de Vucluse a dosáhl spolu s Fredericem Dumasem hloubky 46m. Skupina pak pokračovala sestupy v mnoha významných jeskyních Francie. Namátkou lze uvést první ponory ve Font Estramar u Perpignanu, dále v roce 1948 Guy de Lavaur dosáhl ve Fontaine Saint Georges u Montvalentu nejhlubšího místa v prvním sifonu -29m. Velmi hluboký sestup provedla dvojice Guy Morandiere a Maurice Fargues – hloubky 60m v jeskyni Fontaine des Chartreaux v Cahors v roce 1947. První úspěšné proplavání sifonu provedl další člen této skupiny Jean Alinat v jeskyni Vitarelles u Gramatu, po sérii úspěšných sestupů proplaval v roce 1948 až na konec 120m dlouhého sifonu a vynořil se v prvním sumpu (suché prostoře mezi sifony), kde objevil pokračování jeskynního systému vstupem do dalšího sifonu. Ponory byly o to cenější, že byly prováděny až po náročném transportu vertikálními šachtami s celkovou hloubkou přes 100m, dále následoval asi 500m dlouhý transport výstroje částečně zaplavenými prostorami až ke vstupnímu jezírku.

V Anglii je založena v roce 1946 British Cave Diving Group jako další první organizace, zabývající se jeskynním potápěním. Další rozvoj jeskynního potápění se v Evropě datuje až od 50.let díky rozšíření autonomního dýchacího přístroje. Taktéž v této době začíná jeskynní potápění i jinde ve světě, v našem případě na Floridě.

Období let 1950 – 1970 na Floridě
Historická data se mírně rozcházejí. Některá uvádějí jako první sestup do zatopeného jeskynního systému ponor dvojice Billyho Raye či Franka DenBlykkera a Charlese Mc Nabba v roce 1951 do Silver Spring.Těmto potápěčům, kteří používali přístroj J.Y.Cousteaua (Aqua Lung),přivezeného do USA okolo roku 1950, předcházeli rovněž sporadické ponory do jeskyní. Jako například sestupy Waltera Chamberlina v těžkém skafandru s dodávkou vzduchu z hladiny v Nevada´s Devil´s Hole v roce 1947.

V roce 1953 vydává FSS (Florida Speleological Society – odnož NSS) první doporučení pro jeskynní potápění a zkouší první výcvikový program, nicméně zkušeností s jeskynním potápěním je zatím velmi málo. Za opravdové a opakované sestupy však historické prameny označují ponory do Wakulla Springs u Tallahassee od roku 1955. Wally Jenkins, Garry Salsman, Andy Harrold, Lamarr Trott, Henry Doll a Gordon Whitney provedli zde více než 450 jeskynních ponorů do maximální hloubky 250 stop – 76m a celková penetrace činila 1100 stop – 335m, teplota vody je okolo 21st Celsia. Sestupy prováděli s výstrojí tehdejší doby (s jednou lahví, později s dvojčetem 2x 72 cuft (2 x10lt) a jedním klasickým regulátorem s vrapovými hadicemi) a bez adekvátní tepelné izolace. Vrcholem redundance byly 2 svítilny. Tyto sestupy se záhy staly nejhlubšími sestupy do zatopené jeskyně ve své době v USA, rovněž s nejdelší penetrací pod vodou. V Evropě byl srovnatelný pouze ponor do mořské vyvěračky – jeskyně Port Miou Cassis u Marseilles . (V roce 1956 Haroun Tazieff dosáhl penetrace s délkou 280m, skupina okolo J.Y.Coustaeaua ve Fonatine de Vaucluse dosáhla v roce 1955 hloubky 210 stop – 64m, posléze 243stop – 74m).

Vstupní portál jeskyně Wakulla je ohromující – s výškou okolo 20m a šířkou okolo 45m patří k jedněm z největších ve světě. Potápěči na dně nacházejí fosilie – kosterní zbytky z doby ledové – jelena, lenochoda a hlavně mastodonta, který se stal brzy hlavním exponátem Muzea historie Floridy v Tallahassee. Po vyzdižení fosiliíí byla Wakulla koncem 50.let uzavřena pro běžné jeskynní potápění, potápění je zde možné pouze vrámci speciálních projektů.

Po uzavření Wakully dochází k nárůstu aktivit v jiných lokalitách.

 

[av_gallery ids=’4469,4470,4471,4472,4473,4474,4475,4476,4477,4478,4479,4480,4481,4482,4483′ style=’thumbnails‘ preview_size=’portfolio‘ crop_big_preview_thumbnail=’avia-gallery-big-crop-thumb‘ thumb_size=’square‘ columns=’4′ imagelink=’lightbox‘ lazyload=’avia_lazyload‘]